Koruna Pyrenejí po GR11

Letos na jaře jsem na podcastu Casablanca slyšela rozhovor o přechodu Pyrenejí po slavném treku GR11, který propojuje moře s oceánem. Povídáním o GR11 a krásných divokých horách jsem byla nadšená.
V Pyrenejích jsem dosud nebyla a touha po jejich poznání mě zasáhla s neodolatelnou silou.

S Jirkou jsme ten nápad probrali a začali sbírat informace na internetu, číst zážitky a rady lidí, kteří tuto cestu už šli nebo aktuálně jdou a postupně jsme začali plánovat vlastní dobrodružství.

Rozhodli jsme se zaměřit na úsek, který nás zavede přes tři nejvyšší vrcholy Pyrenejí. Pustili jsme se pozvolna do příprav. A kromě toho mě napadlo, že dosažení Koruny Pyrenejí by mohlo být skvělým vlastním dárkem k mým šedesátinám, které oslavím právě letos v létě.

Trasu jsme si konkrétně na mapách.cz naplánovali na 11/12 dní, pořídili letenky na přelom července a srpna a pověnovali se i logistice, jak se na místo startu i z cíle dostaneme.
Začátkem června jsme zarezervovali místa pro stan u chat tam, kde se nedalo volně spát, protože se jednalo o Národní parky a panují tam ty nejpřísnější podmínky. Místa jsou tam omezená, ale nebyla nakonec ani všechna vyprodaná.

1. Balení

Protože do hor jezdíme už léta, nemuseli jsme si nic podstatného kupovat. Spíš šlo o to snížit na co nejmenší hmotnost batoh, který poneseme po celou dobu na zádech.

Mou vychytávkou je všechno balit do igelitových pytlíků a ovázat gumičkou. Žádné jiné obaly nejsou tak lehké a gumičky krásně zajistí nejmenší objem i nepromokavost.

Obsah mého batohu Osprey je 68 l a vážil 13-15 kg. Nesla jsem si na zádech všechno, co potřebuju na 14 dní (kromě jídla, které jsme si několikrát dokupovali).  Jak málo toho v podstatě člověk potřebuje!

2. Příjezd do hor

Z domova jsme odjížděli rychlíkem Českých drah v pondělí 24.7. v 5. 27 do Prahy, kde jsme nastoupili na přímou linku autobusu na letiště. Bohužel mělo letadlo 1 a půl hodiny zpoždění, což se následně projevilo na dalších spojích.
V Barceloně na letišti jsme po chvíli tápání a dotazování našli bus, který nás zavezl na  Terminál 2 a odtud už jsme vlakem snadno dojeli na hlavní nádraží Barcelona-Sants.

Tam nám trvalo dlouhé minuty než jsme pochopili jejich nelogický vyvolávací systém nákupu jízdenek na vlak. My jsme prostě jen chtěli 2 jízdenky do města Zarragozy, ale čekali jsme asi hodinu než jsme se dostali k okýnku a tam jsme svou nulovou znalostí španělštiny a lámavou angličtinou vykomunikovali ty dvě vytoužené jízdenky. Rozdíly v ceně vlaků, které jezdily každou hodinu, byly až 100 Eur, takže jsme zvolili odjezd až ve 20 hodin.

Vlak byl luxusní a jeho rychlost dosahovala až 300 km/h. Zajímavostí je, že nastoupit do takového vlaku je úplně rovnocenné jako boarding do letadla.

V Zarragoze jsme měli zaplacený hostel, takže jsme po příjezdu šli asi 3 km na místo. Byl to můj první nocleh v takovém zařízení, ale dojem skvělý. Vše čisté, sprchy, klid a skvěle fungující organizace.

Na druhý den brzy ráno jsme měli již koupené jízdenky na autobus a tak jsme spěchali zpátky na nádraží a odjížděli jsme do města Sabinánigo. Odtud jsme se podle jízdního řádu měli dostat lokálním busem, který jezdí jen jednou denně, už na místo startu, do městečka Torla-Ordesa. Tyto jízdenky se ovšem online koupit vůbec nedaly.

Když jsme dojeli v 10.55 do Sabinániga a před námi stál červený autobus Avanza s nápisem Torla-Ordesa (s odjezdem v 11.00), moje radost byla neskutečná…ten autobus jsme stihli! Suma sumárum jsme cestovali 31 hodin do hor.

Prošli jsme si malé starobylé městečko, koupili plyn do vařiče, něco málo potravin a došli do kempu.

3. GR11

Den 1.

Ráno v 7.00 už konečně vyrážíme na GR11. Po celodenní chůzi v Ordesa y Monte Perdido National Park ve velkém vedru jsme došli pozdě odpoledne k chatě Góriz (2200m). Tam jsme si vybrali jedno ze 60 označených míst, kde si budeme stavět stan. Platí tam jedno přísné pravidlo (kromě mnoha dalších).
Stany se mohou stavět až ve 20 hodin a ráno v 8 už musí být zase složené. A za místa ve stanu se musí platit (16 E/osobu). Dobré bylo, že na chatě byly skříňky, kde jsme si mohli nechat batohy a ve stanu mít jen to nejnutnější. Špatné bylo, že tu nebyl vůbec signál. Později jsme zjistili, že na signál po celé cestě GR11 budeme čekat opravdu marně. Vyskytoval se velmi sporadicky a byl slaboučký…

Bilance:
délka ušlé trasy: 20 km,
nastoupáno: 1226 m,
klesání: 147 m.

Den 2.

Ráno balíme stan, přestože tam budeme spát ještě druhou noc. Všechno ukládáme do chaty a do malého batohu si bereme jen vodu na výstup. Hned po snídani se vydáváme na první plánovaný třítisícový vrchol Monte Perdido 3355m.
Výstup to byl krásný, závěr po suťáku docela zajímavý a zážitek z třetí nejvyšší hory Pyrenejí? Obrovský!

To jsme ještě nevěděli, co nás dnes ještě čeká. Celý den bylo krásné počasí, skoro bez mráčku. V podvečer se objevil nad protější horou velký černý mrak a během pár okamžiků nás zahnal déšť z našeho nového stanového placu do chaty. Říkali jsme si, že stejně bude v 19 hodin večeře a pak už bude po dešti, my postavíme stan a zalehneme. Když jsme začali jíst, zuřila už hodinu nad našimi hlavami bouřka, blesky a místo lijáku začaly padat kroupy.

Dost se také ochladilo. Když déšť neustával ani dlouho po večeři, rozhodli jsme se, že si tedy stan postavíme a co nejrychleji si lehneme…bylo to docela drama, foukal silný vítr, blýskalo se a hodně lilo. Když jsme v pláštěnkách přiběhli od chaty k místu stanování, museli jsme připravenou zakolíkovanou podlážku vyklepat, protože byla plná bílých asi centimetrových krup…
Postavit stan máme nacvičené, zvládli jsme to rychle a nakonec jsme přinesli pod pláštěnkou karimatky a spacáky a uvnitř stanu jsme si udělali spaní. No, spát se do půlnoci moc nedalo.

Bilance:
délka ušlé trasy: 9,15 km,
nastoupáno: 1151 m,
klesání: 1148 m.

Den 3.

Ráno jsme se překvapivě probudili do azurového dne. A takové jasné a teplé počasí pokračovalo skoro až do konce našeho treku.

Sbalili jsme se a vyrazili po GR 11 dál. Celý den jsme nacházeli menší či větší místa, kde i přes poměrně velké teplo zůstaly ležet kroupy od večerního lijáku. V životě jsem jich tolik neviděla.

Cílem dnešní náročné etapy byla chata Pineta. Tam ale nebyli moc vstřícní k našemu dotazu, zda můžeme postavit stan někde v její blízkosti. Chtěli nás jen ubytovat. Přece nejdeme se stanem po GR11 proto, abychom spali v chatě, když to není vyloženě nutné (později jsme i na tuto možnost přistoupili, ale to předbíhám).

Každá etapa na GR11 je naplánovaná od chaty k chatě a je jen na vás, jestli máte stan a najdete si své místo na spaní.
Potkali jsme pár trekařů, kteří šli trasu vyloženě nalehko, bez stanu, spacáku a vaření, protože spali právě na chatách. Má to jednu výhodu, že nejste tak utahaní z těžkého batohu, ale zase tam není ta svoboda…

Šli jsme tedy ještě asi 3 kilometry na nádhernou louku s místním názvem La Larri, blízko řeky, kde už jsme byli za hranicemi Národního parku a tedy jsme si mohli postavit na úžasném místě stan. Však už také bylo půl deváté…

Bilance:
délka ušlé trasy: 18,85 km,
nastoupáno: 1309 m,
klesání: 1911 m(!) terén sestupu byl na Pyreneje normální, tedy samé kameny a posléze i kořeny, zato naše kolena si fakt „užila“!

Den 4.

Ráno jsme nespěchali a za krásného počasí vyrazili v 9 hodin. Naším cílem bylo městečko Parzán. Stoupali jsme po širokých pastvinách, které nás provázely po většinu cesty i s důkazy, že se na nich opravdu někdo pase…Dole to byly krávy a výš ovce…Zajímavé je, že když je pozorujete, zdá se, že se vůbec nehýbou. Ale když se potom celý den přímo na cestičce neustále vyhýbáte něčemu, do čeho fakt nechcete šlápnout, uvědomíte si, jak jsou rychlé a aktivní.

Cestou dolů jsme si v potůčku osvěžili nohy a chvíli dali vydýchat boty na sluníčko. Dělali jsme to často, protože studená voda a masáž chodidel byl prostě životabudič i zážitek…v tomto potůčku jsem si také umyla vlasy a než jsme došli do cíle, měla jsem je vyfoukané teplým vzduchem jak od kadeřníka.
Závěr cesty byl hodně nepříjemný, protože vedl po šotolinové silnici dlouhé 10 km, kde mohla jezdit auta(jen 4×4) a motorky. Asi nebyla jiná možnost vést GR11 po druhé straně, protože hluboko pod námi se v soutěsce točila divoká řeka.

Parzán byla spíše vesnice než městečko a ve 3 hodiny odpoledne bylo úplně mrtvé, protože Španělé mají siestu. Šli jsme tedy podle hluku, který se ozýval v dálce.
Měli jsme zjištěno, že si tady můžeme dokoupit v supermarketu zásoby, které nám už opravdu docházely. Došli jsme k hlavní cestě, kde očekávaný obchod fakt stál. A nejen to, naproti, přes hlavní cestu, byla docela rušná restaurace.
Byli jsme po celém dni hladoví, tak jsme zasedli a po nezbytném pivu, které v nás doslova zašumnělo, jsme si chtěli objednat jídlo.

Problém byl, že jídelní lístek byl jen španělsko-francouzský a my jsme skoro ničemu nerozumněli. Ochotný číšník nám v okamžiku přivedl slečnu, která uměla anglicky a menu nám přeložila. Díky jí jsme si moc dobře pochutnali a vydali se nakupovat. Koupili jsme toho hodně. I litr dobrého červeného vína, které jsme si večer u stanu vypili.
Místo na nocleh jsme našli skoro romantické, na malé louce u potoka, plné kytiček. Kromě právě vylíhnutých létajících mravenců naši pohodu nic nenarušilo. Stačilo jen postavený stan posunout o pár metrů dál.

Bilance:
délka ušlé trasy: 20,02 km,
nastoupáno: 794 m,
klesání: 1067 m

Den 5.

Ráno jsme zase vycházeli kolem deváté. Slunce už pálilo a stoupali jsme po šotolinové cestičce k vodní elektrárně a pak dál do sedla. Cesta za sedlem dolů byla rozmanitá, chvíli louky, pak lesy, taky suťáky…
Došli jsme až do místa Giastán, do příjemného malého kempu Forcallo. Zase jsme se nacházeli v oblasti, kde byly zákazy stanování, kempování, spaní v autě atd…V kempu jsme se krásně osprchovali teplou vodou, vyprali a snad ještě za světla usnuli. Čekal nás náročný den, tak jsme potřebovali vycházet brzy.

Bilance:
délka ušlé trasy: 18,63 km,
nastoupáno: 1203 m,
klesání: 953 m.

Den 6.

Hned po snídani jsme vyrazili podle mapy směrem k chatě Angel Orús, což byl náš cíl. Měli jsme tam rezervované místo na stan.
Ten den jsme měli ale ještě jeden důležitější cíl, a tím byl druhý nejvyšší vrchol Pyrenejí-Posets 3369 m. V podstatě jsme ho měli při cestě k chatě.

Po přechodu „třídílného“ sedla* jsme našli vyšlapanou zkratku k nástupu na horu Posets.  Tím jsme ušetřili aspoň hodinu času chůze s těžkým batohem. Kousek stranou pod místem nástupu jsme si nechali za kamenem schované batohy a vzali si nahoru jen malý, na vodu. Cesta k vrcholu, jak jsme už poznali u Monte Perdido, nebyla značená. Tady v Pyrenejích jsou značené pouze hlavní cesty(mimochodem velmi dobře), tedy GR11, její odbočky (GR11.2, GR11.5), případně jsme viděli i na rozcestníku HRP a Camino, když se s GR11 křižovaly nebo nějakou částí i shodovaly.

*Třídílné sedlo jsem ho nazvala já, není to žádný odborný výraz. Jedná se o to, že stoupáte strmě a dlouho k sedlu, o němž si myslíte, že to je ono…po příchodu na něj zjistíte, že před vámi se vypíná ještě jedno, vlastně pokračování toho prvního…to samé si myslíte, když se plížíte k druhému a vida, za sedlem ještě není klesání, jak bývá zvykem, ale sedlo prostě pokračuje dál svou třetí částí a tam teprve jste v „sedle“. 

Výstup na tento vrchol byl z celé Koruny nejkratší a nejsnadnější. Bylo to jednak proto, že už jsme byli na cestě GR11.2 (je to odbočka GR11, pokud chcete jít na vrchol) přímo pod horou a také proto, že tam nebylo žádné bloudění a obtížné části. Cestička byla viditelná a na skalách nám mužíci také ukázali správný směr.

Na vrcholu jsme si užili výhledů a kochání, viditelnost byla úžasná a tak jsme mohli vidět za námi Monte Perdido a před námi Monte Aneto. Zdála se tak daleko!

Po sestupu jsme chvíli pátrali po svých schovaných báglech, ale nakonec jsme je našli.
Protože už bylo pozdní odpoledne, únava se začala projevovat a motivace jít dál po dosažení vrcholu byla téměř na nule. Přesto nás čekala nejtěžší část dnešní cesty.
Dojít na chatu jsme si představovali jako seběhnout asi 3 kilometry po cestičce a tečka. Bohužel, skutečnost byla jiná. Cesta sice vedla směrem dolů, ale terén byl hodně náročný a členitý přes velké kameny a jiné terénní vlnky…

Na chatu jsme dorazili asi v 7 hodin večer úplně zpocení a unavení. Rezervaci jsme sice měli, ale stanování v okolí chaty bylo zakázané a abychom se vraceli někam nahoru hledat místo na spaní, na to už jsme sílu neměli. Ubytovali jsme se tedy v chatě, dokonce jsme dostali i večeři, stihli teplou sprchu a vyprat propocené věci.

Chata byla postavena na kouzelném místě a ještě po večeři jsme si vychutnali vycházející měsíc, skoro úplněk. Při tomhle pak člověk zapomene na ty bolavé nohy, co cítil odpoledne…

Bilance:
délka ušlé trasy: 17,63 km,
nastoupáno: 2045 m !,
klesání: 1536 m.

Den 7.

Ráno bylo jako vymalované a my jsme se vydali na další etapu s cílem kemp Aneto. Nejdříve jsme museli vystoupat k rozcestníku na odbočku, odkud jsme večer sestupovali k chatě.

Potom jsme po příjemné pěšině došli až do dalšího sedla a cestou jsme míjeli několik nádherných modrozelených jezer. Celá dnešní trasa byla nenáročná a mohli jsme se ještě víc kochat.
Vykoupali jsme si zase nohy v potůčku a malebnou krajinou kolem jezer, částečně i lesem, jsme scházeli přes obrovská suťová pole až k jezírku Ibonet de Batissieles, odkud se již po širší cestičce došlo až do kempu.

Kemp Aneto byl největší kemp, který jsem kdy viděla. Byla to v podstatě rozlehlá vesnice, kde vedla i asfaltka. Byl v něm obchod, bazén, restaurace, sprchy…prostě veškeré civilizační vymoženosti.
Protože jsme však dorazili až kolem 18. hodiny, moc jsme si je neužili. Ale nakoupili jsme si v dobře zásobeném obchodě zase nějaké to kilo zásob, které nám musí vydržet až do konce treku. Neodolali jsme místnímu vínečku, které jsme u stanu s chutí vypili.

Bilance:
délka ušlé trasy: 16,94 km,
nastoupáno: 737 m,
klesání: 1575 m.

Den 8.

Z kempu jsme vyrazili zase o deváté, protože dnes jsme se v podstatě jen potřebovali přesunout na chatu, která bude zítra výchozím bodem pro výstup na nejvyšší horu Pyrenejí a v pořadí třetí třítisícový vrchol, kterým dovršíme Korunu Pyrenejí.

Šli jsme ve velkém vedru částečně i po silnici, kde jezdila auta. Pořád ovšem po GR11.
I když jsme měli povědomí, že to tam „někde“ je, překvapilo nás to. Na cestě jsme před sebou v dálce uviděli stoupat po šotolince červenobílý autobus Avanza. Konečnou měl na parkovišti La Besurta, odkud mohli přijíždějící turisté dojít asi za 40 minut k chatě Renclusa, našemu dnešnímu cíli.
My jsme si ale celou cestu vyšlápli od rána po svých a k chatě jsme došli asi o půl 4.

Měli jsme u této chaty také rezervaci na 2 noci. Už jsem čekala, jaké zase budou problémy a zákazy a ono nic! Prostě všechno šlo. Stanovat jsme mohli(i když až 500 m od chaty), jídlo jsme taky dostali, dokonce mapu s QR kódem ke stažení výstupové letní cesty na Monte Aneto…prostě jsem byla nadšená.

Ale největší radost mi udělala wifi přes Skylink zdarma (pro všechny), takže jsem byla v podstatě poprvé na treku online, i když jen uvnitř chaty.

Postavili jsme si stan až po večeři a k našemu překvapení jsme byli jediní.  Všichni spali v chatě. Když jsme uléhali, zaslechli jsme kolemjdoucí po cestičce mluvit česky. Hned jsme rozepli stan a prohodili s mladou dvojicí pár slov. Bylo už pozdě, skoro tma a oni se vraceli z výstupu na Anetu.

Den 9.

Složili jsme stan hned po probuzení a po snídani vyrazili. Byli jsme trochu nervózní, protože nejvyšší hora Monte Aneto je zároveň i nejtěžší. Navíc jsme věděli, že cesta není značená a v podstatě si ji musíme „najít“ sami, na mapě se máme držet jen jedné z čárkovaných cest, protože druhá je zimní…

Pokud byla vidět vyšlapaná cestička, bylo to fajn. Pak ale začaly jen kameny, skály a tam už jsme se museli soustředit na mužíky a občas kontrolovat cestu podle mapy. Často jsme se odklonili a zase vraceli, protože najít tu správnou cestu fakt nebylo snadné.

Stoupali jsme po téměř jednolité obrovské skále, odhadem tak kilometr čtvereční…cca jsme se drželi dobré cesty, kontrolovali jsme se ještě se dvěma skupinami Španělů a co chvíli jsme se s nimi potkávali. Ke konci-tedy čím blíž k vrcholu, tím byla cesta jednoznačnější.

Když jsme se dostali před pověstný ledovec, kvůli kterému jsme po celou dobu treku nesli na zádech nesmeky, zjistili jsme, že je odtátý a my můžeme projít bez nich, jako pár lidí, kteří šli už shora.
Nad ledovcem už vedla viditelnější cestička po kamenech. Závěrečných pár metrů jsme šli bez hůlek. Je tam úzký hřebínek. Někteří se ovšem před ním zasekli a na vrchol už nedošli.

To nebyl náš případ a vrchol Monte Aneto 3404 m s křížkem a Madonnou jsme si náramně užili. Vždyť to byl náš splněný sen a cíl! Koruna Pyrenejí.

Cesta dolů nejdříve probíhala rychle a hladce, ale asi za půl hodiny se zatáhlo, spadla mlha a hledání sestupové cesty se zase protahovalo.
Znovu jsme hledali očima mužíky, potom i vyšlapanou cestičku. Cesta dolů nakonec trvala skoro stejně jako nahoru, tedy 4 hodiny.

Už když jsme se blížili k chatě Renclusa, začínalo pomalu poprchávat a ochladilo se. Předpověď na zítřek také nebyla příliš ideální.

Vyspali jsme se v chatě, umyli studenou sprchou, ale najedli jsme se dosytosti, jako na všech španělských chatách*.

*Zvykem ve španělských horských chatách je 3-4chodová večeře. Polévka, hlavní jídlo, které obsahuje hodně velkou porci masa a menší množství přílohy a nakonec dezert, většinou puding nebo kompot.
Musím říct, že tyto večeře nám dodaly sílu zvládnout naši celou trasu. S sebou jsme měli jako jistotu jen 3 sušená jídla typu Travellunch. I když jsou moc dobrá, na pořádnou večeři na chatě to nemá. A já sama o sobě vím, že se prostě potřebuji hodně najíst a pak nemám problém s žádným výstupem. A pokud jsme chtěli zvládnout pyrenejský terén natěžko (můj batoh vážil 13-15kg, podle vody a jídla) s průměrným denním převýšením téměř 1200 m, bylo pořádné jídlo nutností.

Bilance:
délka ušlé trasy: 12,51 km,
nastoupáno: 1482 m do výšky 3404 m,
klesání: 1514 m.

Den 10.

Ráno nás probudil dost silný déšť. Po týdnu jsem si oblékla dlouhé kalhoty, na boty návleky, aby mi nepršelo do bot. Jirka šel v kraťasech, aby prý nebyl mokrý. Doteď toho lituje. Oba jsme vytáhli pláštěnky a vyrazili jsme.

Věděli jsme, že nás čeká přechod sedla Collada de Ixalenques (2812 m), což opravdu není málo na to, když už se vlastně vracíme dolů…původní plán byl, že dnes zakotvíme naposled ve vysokých horách někde u jezera kolem chaty Llauset.

Pokračovali jsme v chůzi a nabírali výšku. Pršet nepřestávalo, spíš naopak. Asi za 2 hodiny jsme měli promočené boty a začínala nám být zima. Sedlo bylo hodně náročné, asi nejvíc ze všech sedel za celý trek. Po další hodině se přidal silný vítr a déšť nám plácal přímo do obličeje. Počasí bylo fakt nepříjemné a my jsme šli rychle, abychom byli co nejdřív v cíli.

S přibývající výškou se začal déšť měnit ve sníh, na oblých velkých kamenech to začalo klouzat a vítr mě občas hodil mou pláštěnku přes hlavu…Sedlo už se přibližovalo a výstup byl víc a víc strmější. Nebyla to žádná procházka. Do té chvíle jsem neměla ani rukavice a bundu. Sedlo jsme přešli a já jsem si myslela, že už bude líp, že přestane foukat a pršet.
Nepřestalo.
I když jsem měla zmrzlé prsty, že jsem s nimi nemohla hýbat, sundala jsem v tom větru batoh i pláštěnku a vyhrabala bundu, rukavice a ještě jednu čelenku. V tu chvíli mi bylo o mnoho tepleji, ale boty měly tak kilo a hodně studily.
Jirka na tom byl hůř, protože bylo nemožné se v tomhle počasí převlékat do dlouhých kalhot, přezouvat atd…vzal si aspoň bundu.

Celou cestu jsme se míjeli s pětičlenou skupinou Španělů, kteří měli samozřejmě stejné zážitky jako my a navzájem jsme si pomáhali (třeba s rozepnutím sponky na batohu, když moje prsty byly zmrzlé).
Za sedlem jsme se rozhodli, že dnes chceme dojít na chatu Refugi Cap de Llauset, která byla oficiálním cílem této etapy.

Několikrát jsme ještě kontrolovali na mapách cestu, abychom šli správně. Bylo to ještě dlouhé a sněžilo až do konce. Po 8 hodinách, tedy v 17 hodin, jsme přišli postupně všichni do chaty.

Byla to úplně nově postavená, moderní chata. Protože ten den bylo hrozné počasí a moc lidí nechodilo, bylo v chatě místo. Naše jediná myšlenka se upínala k tomu svléknout se z mokrých bot, usušit a prohřát. Také jsme si uvědomili, že jsme od snídaně neměli žádné ani jídlo ani pití…

Navečeřeli jsme se, zahřáli v malém útulném pokoji společně se čtyřmi dalšími trekaři a parádně se vyspali.

Bilance:
délka ušlé trasy: 13,35 km,
nastoupáno: 1316 m,
klesání: 1075 m.

 

Den 11.

Ráno to vypadalo jakoby se včera nic nedělo. Krásná jasná obloha bez mráčku a příjemná teplota. Včerejší odpolední 4°C se sněžením to vůbec nepřipomínalo.

Nejdříve jsme vystoupili k včerejšímu rozcestníku a potom už jsme skoro pořád klesali dolů. Šli jsme kolem krásných jezer, kde se odrážely špičky ozářených hor, kde jsme včera zažívali hodně nepříjemné chvilky.

Poslední úsek cesty vedl krásnými loukami s vysokou zlatou trávou, chladným lesem kolem divoké řeky a došli jsme k Refugio de Conangles, kde jsme svůj trek skončili.

Bilance:
délka ušlé trasy: 11,46 km,
nastoupáno: 335 m,
klesání: 1185 m.

Ubytovali jsme se v krásném horském městečku Vielha kousek od autobusové zastávky, odkud jsme měli ráno již zakoupené jízdenky na přímý autobus do Barcelony.

Zašli jsme na poslední pizzu, vyprali pár věcí do autobusu, abychom byli čistí a po lahvince bílého jsme krásně usnuli.

V Barceloně jsme měli zaplacené ubytování v Airbnb na 2 noci, tak jsme si prošli nejvyhlášenější Gaudího stavby, vykoupali se odpoledne v moři a ráno odletěli domů…

Naše dobrodružství po GR11 jsme završili tím, že jsme zvládli všechny výzvy, které jsme si sami sobě naplánovali. Strmá stoupání, obtížné pasáže i hledání správné cesty otestovaly naše schopnosti i odhodlání.

Myslím, že jsme úspěšně došli do cíle také díky tomu, že jsme se společně podporovali a radovali se a řešili obtíže, které se vyskytly. Naštěstí krásných a nezapomenutelných obrázků v hlavě máme mnohonásobně víc než vzpomínek na špatné počasí.

Vždycky v každých horách dodržujeme pravidlo, že lepší je být připraven na všechny rozmary počasí, než být překvapen a nemít s sebou něco důležitého. Třeba čepici…

Všechno jsme zvládli, stihli, došli, našli a prožili neskutečné chvíle naprostého klidu a svobody. V některých dnech jsme potkali jen 4 lidi, jinak nás obklopovaly jen hory, potoky, vodopády a modrá obloha.

Trasa GR11, jejíž nejvyšší část jsme šli, je dost náročná co se týká kamenitého terénu, strmých stoupání i prudkých klesání.
Co mě nadchlo?

• 1. Za celých 180 kilometrů jsme neviděli ani jednu lanovku, vlek nebo něco podobného. Prostá divoká příroda, po které chodí jen ten, kdo chce vydat svou vlastní energii. Ten pak uvidí ty desítky překrásných dlouhých vodopádů, říček, suťáků, rozervaných barevných skal a obrovských hlubokých údolí.
  2. Chaty jsou v Pyrenejích velké, skvěle zařízené, vstřícné pro lidi a velmi řídce postavené, v podstatě se dá dojít od jedné ke druhé za 1 den.

Díky tomu jsme potkali docela málo lidí(a žádné poházené odpadky!), protože náročné přechody bez lanovek nejsou pro davy tak lákavé, a proto jsou pro ně nedostupné.

Jsem za takovou cestu moc ráda a jsem šťastná, že to tak je. 

Jsem vděčná za to, že nám zdraví dovolilo projít GR11 a poznat její krásu. Nestačilo by však být zdravý a vyrazit na takovou cestu.

Celý rok, den co den makám na své fyzičce a pak si mohu dovolit oslavit svou šedesátku Korunou Pyrenejí.

Pokud také chcete zažít neobyčejné zážitky, vezměte mapu a batoh a pojďte do toho.  A jak to tam v Pyrenejích vypadá?

• • Podívejte se na fotky, které vám aspoň trochu přiblíží atmosféru, kterou v Pyrenejích nasajete a bude vám tam prostě nádherně…
  • do fotogalerie vstupte tady>>

Takhle vypadá naše trasa Koruna Pyrenejí po GR11:

Bilance celého treku:
Skutečná délka, kterou jsme ušli: 176,46 km (změřeno hodinkami Coros Vertix)
Nastoupané metry: 12 834 m
Klesání: 12 433 m.